Zpět (nechci to číst)

Kyselky kolem Dolního Žandova (3.4.2017)

Protože loňské vánoční putování po tepelských kyselkách bylo velice zdařilé, plánoval jsem ho zopakovat, tentokrát v oblasti kolem Dolního Žandova, kde vyvěrá několik pramenů, které mě láká objevit. Sníh koncem prosince opět nebyl, počasí ale bylo poněkud bouřlivé, takže nakonec jsem výlet přesunul až na začátek jara.

Trochu bouřlivá byla ale i dubnová noc na Chebském vršku. Vyšel jsem za šera do mlhavého rána, na chvíli se ukázalo i obrovské krvavé slunce, to ale bylo naposledy, co jsem ho viděl. Po chvíli bloudění a obcházení kravských stád přicházím do prvního zajímavého místa, kterým je Poustka, kde se kdysi stáčela kyselka Melita. U silnice o tom informuje tabule, v místě samém je pak jen nepřístupná, i když hezká, budova stáčírny, stádo koní a pramen prosté vody.

Přecházím přes kopec na cestu do Brtné. Vesnice je ze všech stran obehnaná bytelnými ohradníky, které je vcelku obtížné překonávat, hlavně pak s trochu větším batohem. Po chvíli boje jsem u rybníčku na návsi, pod kterým vyvěrá červená kyselka. Dnes docela teče a vypadá čistě, takže jí i ochutnávám, ale moc dobrá není, tak jen pár loků. Vydávám se pátrat po bílé kyselce, která by měla vyvěrat v bažince napravo od rybníka. A skutečně vyvěrá. Stará kameninová skruž je ale kromě kyselky, která je skutečně bílá (tedy v tom smyslu, že není červená), plná listí a uhynulých žab a ani moc neteče. Nedá se ani ochutnat. Škoda, prý bývala lepší než červená.

Z Brtné zkouším odejít podél rezavého potoka pod rybníkem, hned ale narážím na těžko překonatelný ohradník, za kterým hýká osel. Proderu se raději na silnici, chvíli jdu po ní a až na kraji louky "jdu" přes plot zpět do údolíčka, které mě po chvíli zavede k Bedřichovu prameni. Kyselka v něm sice překotně bublá, ale kamenné obložení je zcela překryté bahnem s listím. Při pokusu naplnit si lahev trocha bahna sjede do jímky a bubliny ho rychle rozkvrdlají. No nic, chvíli počkám, než se voda pročistí a zatím se pouštím do čištění kamenného obložení, abych si mohl pramen vychutnat v plné kráse. Toho si sice užiju, kyselka je ale bohužel i po 20minutách kalná. Nemohu už déle čekat, tak opět jen ochutnávám a podél trati přecházím do sousedního Mechového údolí. Původně plánovanou odbočku ke studánce Salajna z časových důvodů vynechávám.

Mechové údolí byl jeden z hlavních dnešních cílů, ale nijak nadšený z něj nejsem. Potůček je sice hezký, ale málokde se dá jít přímo podél něj - buď kvůli křovinám a nebo kvůli rozsáhlým bažinám. Ty jsou sice často rezavé, ale nějaký výrazný pramen jsem v nich nepotkal. Terén je velice nepřehledný a ukrývají se v něm i (naštěstí neútoční) divočáci. Na průzkum by to chtělo celý den než jen tudy projít a nejlépe, když bude mrznout, nebo v holínkách. Nakonec jsem rád, když ze závěru údolíčka konečně vystoupám svahem na cestu, která vede směrem k Paliči.

Do souběžného údolí Jesenického potoka stačí přejít jen přes nízký hřbítek a už jsem u hezkého rybníčku. Původně jsem měl v plánu od něj ještě udělat 6km odbočku na Kyselecký Hamr, ale vidím, že nestíhám, tak se pouštím údolím podél potoka. Měly by v něm být 4 kyselky. Hned u první - Paličské - dělám chybu, když se nechám nalákat rezavým potůčkem, který pramení u hráze bývalého rybníka, kousek pod cestou. Není tedy divu, že nic jako studánku nenacházím. Měla by být o něco níže, to ale pak zjišťuji až doma u fotomapy. Terén je o něco schůdnější než v v Mechovém údolí, čas od času je možné jít i po nějaké cestě. Křovin a rezavých bažinek s divokými vývěry je ale i tady dost. Celkem bez problémů nacházím dvě kyselky, které jsou na středním toku potoka. Výraznější je novodobá kopaná bezejmenná studánka, nazývaná Jesenická II, asi 20m od pravého břehu potoka. Voda v ní je krásně rezavá, CO2 ale nikde unikat nevidím. Kousek od kyselky narážím na neméně rezavou ležící lišku. Jestli je chcíplá, nebo tam jen leží, to tedy nezjišťuji. Hajného kyselka, zvaná Jesenická III, je opodál na konci bočního údolíčka. Je zde ale jen rezavá bažina zapadaná listím. Zbývá už jen Jesenická IV, která má pramenit v dolní části údolí pod silnicí. Nechávám se ale zlákat snadnou cestou po loučce v levé části údolí a k potoku sestupuji až v místě, kde na levé straně končí pás stromů a křovin. A to je asi chyba, kterou zjišťuji také až doma u fotomapy - kyselka je zřejmě o něco výše než jsem jí hledal, takže jediné rezavé co vidím je další, tentokrát běžící, liška.

Za tratí pokračuju přes kopeček do Salajny a pak po silnici k hlavnímu tahu na Cheb. Nevím jak je to možné, ale i když jsem po příkopech pečlivě koukal, tak jsem nezehlédl skruž s bývalou Obecní kyselkou. Ale už jsem u hlavní silnice, kterou podcházím tunýlkem. Pátrám po Žandováčku, ale nevidím nikde ani skruž ani schodiště, které má ke kyselce vést. Vylezu nakonec po náspu na silnici a až po nějaké době nacházím přímo u autobusové zastávky zcela zarostlé schodiště bez zábradlí, které vede ke značně omšelé kyselce. Vytéká tenkým pramínkem, do jímky není vidět, okolí je zaneřáděno odpadky, tak raději ani neochutnávám. Obtížnější než bych čekal je i hledání nedalekého pramene Leimbruck. Konečně ho nalézám u modré igelitové tašky :-(, jímka je zapadaná listím a jiným odpadem, voda ze skruže neodtéká, další nepitná kyselka. Je skoro už poledne a žádné kyselky jsem se ještě ani pořádně nenapil. Snad se konečně dočkám u dalšího pramene, kterým má být Radiovka.

Nejdřív ale musím překonat ploty a ohrady v okolí silnice. Konečně jsem v lese a na loukách u židovského hřbitova, odkud se otevírá krásný výhled na nedaleké svahy Slavkovského lesa zahalené v mlhách, které svírají úzké údolí s Radiovkou. Čeká mě přechod, kterého jsem se trochu obával, přes louky (možná ale i pole), které jsou rozbrázděny soustavou lesnatých údolíček. Nakonec je to jeden z nejhezčích dnešních úseků. Všude jsou louky s výhledy a přes údolíčka mě vede nevýrazná cesta, takže Radiovka se rychle blíží. Dojdu k ní loukou a lesem podél hlavního potoka. Místo samotné nic moc, kyselka vytéká z nevzhledné trubky, ale chutná výborně a konečně se mohu pořádně napít. Ochutnávám i vedlejší pramen Nektar, rychle obědvám a spěchám dál. Času již moc není, do Mariánských Lázní zbývá nejméně 20km, a to mě ještě čeká hledání Úbočské kyselky a Malého Bubláku, které mají být dnešními hlavními cíli.

Na horním konci Podlesí lehce nacházím v dřevěném domečku nepitnou kyselku a úbočím kopců kousek pod lesem, pastvinami mezi kravami, pokračuji nad vesnici Úbočí a dále podobným terénem do křovinatého lesa, který někde ukrývá Úbočskou kyselku. Sestupuji jedním z bažinatých údolíček až k rozsáhlé bažinaté olšině. Rozhlížím se, brodím se bažinkami, až po chvíli zahlédnu ve středu bažiny červenou stříšku. Protože boty mám stejnak dávno úplně mokré, nedělám si moc problém s cestou a za chvíli jsem u průzračné bublající kyselky ve starém dřevěném soudku. Chutná výborně a nakonec jí nebylo tak těžké najít.

Stoupám bažinatým lesem a stejně bažinatou loukou zpět ke staré cestě, která mě dovede až k výraznému rozcestí u Malého Bubláku. Vrhám se do křovin a louček pátrat po kyselce. Po chvíli zahlédnu na větvích jednoho keře napíchnutý hrneček, který mě k prameni spolehlivě dovede. Malý Bublák je opravdu jen malý pramínek ve staré betonové rouře, je ale krásně průzračný, vydatně bublá a chutná výborně, takže ho s chutí piji co zvládnu.

Následuje rychlý přesun do Lázní Kynžvart, kde ochutnám Helenu a Viktora, stavím se u Richarda a spěchám dále. Je jasné, že nestihnu ani Terezu, ani Jezevčí kyselku, stavím se tak aspoň u Kančí kyselky a Liščích pramenů, kde je zrovna plno dětí. Batoh mi postupně těžkne, protože k 2l Radiovky přidávám i 2l Kance. Čeká mě zajímavý úsek bez cesty +- po vrstevnici asi 1km východním směrem ke Králi smrků - jestli nějak zakufruju, tak ten vlak nestihnu. Ale zvládám to s přehledem, docházím přesně na rozcestí a jednou z cest se vydávám ke Králi smrků, který nedávno padnul.

Čas mám akorát tak na dochod přes Srnčí pramen, cestou necestou k Hájenskému prameni a známou cestou pod viaduktem k Vlčím pramenům. Ty teď nezarostlé vypadají mnohem zajímavěji než v létě. Všechny rezavé prameny a stružky krásně vynikají v polehané trávě. Vlčí kyselka je průzračná a intenzivně bublá, takže mi přibývá další plná láhev. Zbývá ale už jen dojít cestou, silnicí a sídlištěm na nádraží, což zvládnu necelých 10minut před příjezdem vlaku. A zrovna začíná pršet - konec v pravý čas.

Mapa pochodu.

Zpět (přečetl jsem)