Putování po (skoro) 20 kyselkách v Tepelské vrchovině (28.12. 2015)
Zde je popis výletu, který může být inspirací pro nějaký váš podobný výlet. Měl
vést přes 20 kyselek, nakonec jsme jich z časových důvodů zvládli jen 18 a
poslední ještě byla jiná než v plánu. Trasa vedla převážně volně terénem po
pastvinách, takže plně schůdná bude jen přes zimu nebo brzy z jara.
Protože Vánoce byly letos bez sněhu, tak mě napadlo udělat pochod po
západočeských kyselkách. A to hlavně po těch, které jsem nemohl v létě, když
jsou zarostlé trávou a bodláčím, najít. A z nich mě nejvíce lákala Beranovská a
Holubínská kyselka. S mým nejstarším synem Jaromírem jsme tak 28.12. v 8:15
vyrazili z nádraží v Mariánských Lázních do mrazivého slunečného rána.
Jako startovní kyselku jsme chtěli vypít
Rudolfův pramen. Ale nevypili, protože pavilon byl z technických důvodů
uzavřený. Jak jsem se později dozvěděl, tak z důvodu plánovaného stáčení kyselky
do lahví. Už se na ní těším. Pokračovali jsme tedy
na blízký
Prelátův pramen, ale ani tam jsme se kyselky nedočkali. Z kašny ve tvaru
mnicha netekla ani kapka. Protože jde o přepad blízkého vrtu, tak je možná přes
zimu vypnuta. Trochu nešťastný začátek výletu, prvních dvou kyselek jsme se
nenapili. S nadějí tak stoupáme údolím k
Pirátovu prameni. Za chvíli jsme u něj a nedočkavě lokáme lahodnou kyselku
pramenící v krásném dutém kmeni. Nabíráme jí plnou láhev a stoupeme po cestě
dále údolím přes prosluněný vrch Výhledy ke Karlovarské silnici. Za ní se mají
na pastvinách skrývat dvě kyselky. Výše položenou
Křovištní kyselku nacházíme na krásném místě v pastvinách pod skupinou bříz.
Okolí kyselky je proti krávám chráněno ohradníkem. Kyselka intenzivně bublá
v bezodtoké betonové skruži, je v ní poměrně dost bahna a pít se určitě nedá.
Překonáváme tedy malý potok a jdeme ke
Kravácké kyselce, která je již zdálky viditelná. Vytéká z vysoké betonové
skruže, ze které přetéká vrchem a dělá čest svému jménu, protože všude kolem je
podmáčené prameniště rozšlapané krávami. Odsunuji těžký betonový poklop a
protože voda je vcelku čistá a průtok vydatný,
odvažujeme se kyselku ochutnat. Je to však spíše obyčejná voda. Při zaklápění
poklopu zleju pořádně vodou z pramene sebe i Jaromíra a několikrát se neudržím
na trsech trávy a propadám se do rezavé bažiny, takže od kyselky odcházíme pěkně
obahnění a omočení. Nevadí, sluníčko začíná pěkně hřát a my jdeme pastvinami
dolů podél potoka, kudy se dá. Tam kde je stín je o dost chladněji a jinovatka v
takových místech nám nakonec vydržela celý den. Podle hrnku na kmeni vrby
nacházíme v udolíčku pod Martinovem
Vlkovickou kyselku.
Bublá si ve velké betonové skruži s odtokem, a i když není nijak zakrytá, tak je
průzračná a je v ní napadáno jen trochu povadlých trav. Bez obav ji tedy pijeme,
má trochu zvláštní nasládlou chuť. Před odchodem jí ještě trochu od trav
vyčistíme, obhlídneme nedaleké kyselkové jezírko a pokračujeme krajem pastviny k
Martinovu. Od křížku nad vesnicí jdeme kousek po silnici a poté scházíme dolů
patvinami, přes orchidejovou loučky, k
Holubínské kyselce. Tu jsem letos v létě nenašel, protože celé její okolí
bylo nepřehledně zarostlé rákosím a trávou, tak jsem zvědavý, jestli budu
úspěšný dnes. S nalezením ale neni nejmenší problém - vytéká z úzké betonové
skruže v břehu malého přítoku hned u můstku. Problém je se k ní dostat, protože
je ohražena elektrickým ohradníkem. Jaromír nejdříve dostává pořádnou ránu do
ruky, když si na něj omylem šáhnul. Já ohradník podlézám, ale při lehkém doteku
zády dostanu takovou ránu, že mě málem srazí do potůčku.
Při dalších podlézáních jsme již mnohem opatrnější. Kyselka je vynikající a tak
vyléváme zbytek Pirátské a nabíráme plnou láhev. Kousek níže po proudu vidíme 2
betonové skruže, které patří Pístovským kyselkám. Díváme se pod poklopy, ale
tyto kyselky se neodvažujeme ani ochutnat, jak jsou zakalené, i když ta v
nižších skružích pěkně bublá. Nevadí, kyselky započítáváme jako 8. a 9. a po
krátké obědové polední pauze
pokračujeme hledat
Rybářskou kyselku. Místo ní ale (při hledání přechodu přes Kosí potok)
nalézáme pěkně upravený přepad blízkého vrtu, který je vyvedený
přímo do břehu potoka. Přilákalo nás k němu z dálky slyšitelné žbrblání. Kyselka
je opravdu vynikající a její okolí je krásně zrzavé. 10. kyselka se tedy skvěle
vydařila. Nazýváme jí podle potoka
Kosí kyselkou, jiné jméno zřejmě nemá. Pokračujeme v hledání nějaké lávky a
kousek proti proudu skutečně nacházímé 2 dřevěné, velice kluzké klády, které
jsou naštěstí doplněné zábradlím.
Překonáme potok a v prameništi u lesa již vidíme charakteristickou ohrádku,
která chrání Rybářskou kyselku. Vývěr v dutém pařezu je téměř přerostlý drnem,
který odstraňuju a snažím se kyselku vyčistit. Kyselka ale pramení slabě, a dutý
kmen se zaplňuje jen pomalu a voda zůstává stále kalná. Tu tedy ani neochutnáme,
třeba někdo jiný, kdo sem přijde po nás. Pokračujeme po silnici směrem na
Výškovice, kde zjišťuji, že při hledání kyselky jsem někde ztratil průvodce po
kyselkách, a nenacházím ho, ani když se poklusem vracím. Škoda, ale co se dá
dělat, jdeme dál i bez průvodce. Docházíme k soutoku Jilmového a Kosího potoka a
stoupeme vzhůru lesní
cestou hledat
Výškovickou kyselku. Bez průvodce si nejsem úplně jistý, kde by měla být,
ale nakonec se vydávám pátrat do té správné roklinky a po chvíli nalézám krásně
rezavou tůňku, která pravidelně probublává a má dost výraznou chuť. Od kyselky
se drápeme zalesněným svahem podél rokle vzhůru, kde vidíme prosluněnou
pastvinu. Za chvíli jsme na ní a stoupeme již mírněji k dřevěnému kříži, který
se vypíná proti nebi na malé skalce. Od kříže jsou daleké rozhledy jen zpět přes
údolí, nás čeká ještě krátké stoupání pastvinou a pak už jsme konečně nahoře a
vidíme další cestu nekonečnými pastvinami. Po přejití silnice a vystoupání na
travnatý hřebínek, kde mají sraz snad všichni krkavci z okolí, vidíme na
protějším svahu ves Beranovku a pod ní je údolí, které dobře znám, a které
ukrývá
Beranovskou kyselku. Sestupujeme do něj pastvinou a přes les a konečně jsme
u můstku s mapou a sloupkem Kyselkářské stezky. Vrhám se pátrat po kyselce do
polehaných travin a nízkých křovin. První teorie, která říká, že kyselka je 50m
od můstku a 30m od břehu se nezdá pravdivá. V okolí jsou jen nízké smrčky, po
skružích ani stopa. Jdu tedy dále, abych prověřil druhou teorii, že kyselka je
150m od můstku a 50m od břehu. Po zhruba 150m jsem v oblasti polehaných travin u
větší břízy a vydávám se směrem vpravo, ke skupině křovin, kde konečně vidím
trojici skruží. To bude ono! Trochu nechápu, jak jsem je mohl v létě nenajít,
když tak výrazně vystupují nad terén, teď se dá ale jen těžko představit,
jak to tu vypadá zarostlé 2m bordelem a listím. Prostřední skruž má shozený
horní díl a je v ní zarostlý dutý kmen s kyselkou, která občas mírně probublává.
Kyselku trochu vyčistíme a musíme spěchat dál, protože nás začíná honit čas. Je
už půl třetí a na vlak je to ještě daleko. Je již jasné, že odjezd 16:30 už
nestihneme, ale 18:30 stihnout musíme. Jdeme dále pastvinou po levé straně
potoka a dnes prvně narážíme na stádo krav, které raději větším obloukem
obcházíme, i když vypadají vcelku klidně.
Pěkovickou kyselku
nalézáme bez obtíží jen kousem za mapou Kyselkářské stezky. A to jsem jí v létě
taky nemohl najít. Keramická roura je úplně zanešená bahnem, tak jí jen rychle
vyčistíme a spěcháme dál. Původně jsem měl v plánu jít odtud ještě na
Křepkovickou kyselku a na
Loučský pramen, které měly být jako 15. a 16. kyselka v pořadí, ale protože
čas rychle utíká, jdeme raději kratší cestou podél potoka k Hadovce. O co je
cesta kratší, o to je ale horší. Propadáme se do bažin, prodíráme se křovím,
kličkujeme zleva do prava, ale všude je to stejné. Konečně jsme na silnici u
Kyselkářského sloupku. Kousek jdeme po silnice a pak přecházíme po lesní cestě
na druhý břeh Hadovky, kde vede červená značka. Samozřejmě že nemůžeme nejít k
Hanovským kyselkám, které jsme v létě vyčistili. Jsou takové, jak jsme je
zanechali.
Pijeme vynikající červenou a nabíráme jí plné lahve, pak si ještě dáme na chuť
bílou, zaklápíme poklopy a protože už začíná být šero spěcháme rychle dál po
červené značce, aby jsme ještě stačili zapátrat po
Zhořecké kyselce, o které vím jen, že je někde u potoka a možná že je
zachycená v kovovém nebo plastovém sudu. Chvíli pátráme pod silnicí podél
potoka, hledáme rezavé bažinky, ale stále nic. Pak najednou vidím přímo ze dna
potoka vykukovat vršek plechového sudu a kousek níž plastový okraj modrého sudu.
Tak to musí být ono. Z plechového sudu celkem vytrvale unikají bublinky, modrý
sud je zcela zanesený štěrkem, který je pod ním trochu rezavý.
No, chtělo by to poněkud pročistit. Ale je už skoro tma a tak spěcháme dolů
podél Hadovky. Na rozcestí pod Krasíkovem zjišťujeme, že do Strahova, kam jsem
původně chtěli dojít, by jsem to stihli tak tak, proto raději jdeme po silnici
pod hvězdnatým nebem a osvětleným hradem Krasíkovem na nádraží do Kokašic, kde
se ještě na závěr pochodu napijeme z
Lučního pramene. Pochod se nám tak myslím krásně vydařil, zvládli jsme asi
35km, našli celkem 18 kyselek (když počítám dvojprameny jako dvě kyselky) a
užili si sluníčka a opuštěné krajiny (když nepočítám M.Lázně a cestu po silnici
na nádraží, tak jsme za celý den zahlédli zdálky 2 lidi, potkali 2 traktory a
asi tak 5 aut).
Mapka pochodu